Jana Bóbiková – fotografie » Wedding and portrait photographer.

Ohlédnutí za rokem 2017

2017

Můj rok 2017 nejvíce ovlivnila má nemoc. Když mi začátkem března po několika vyšetřeních doktor sdělil

Máte v břišní dutině 4centimetry velký nádor, který vám prorůstá do orgánu…”

bylo to asi jako kdyby v mym pojetí světa vybuchla atomovka.

První, co mě napadlo, bylo…

Jak to řeknu mámě?! Tohle jí přece říct nemůžu…”

Pan doktor mi toho moc neřekl. Rozloučil se se mnou, že se uvidíme za 3 týdny na dalším vyšetření.

Tak  jsem odešla z nemocnice, zamknula se v autě a brečela. Pár lidí, kteří věděli, že si jdu pro výsledky vyšetření kvůli jistým potížím, se mi snažilo dovolat. Nastala ta horší část. Říct jim to. Ano, sdělit těm, které milujeme takovou informaci, je nesmírně těžký. Je těžký jim tolik přitížit…

Co se odehrávalo během následujících měsíců je do velký míry nepřenositelný. Nicméně pokusím se to trochu nastínit, jelikož to považuju za hodně důležitý.

Na kolik může změnit pohled člověka na život prožitek, že pro něj budoucnost sahající dál, než půl roku, pravděpodobně neexistuje?

Jak byste naložili s šesti měsíci svého života, kdybyste byli přesvědčení, že dál vaše budoucnost nesahá?

Jak by to změnilo vaše priority, vnímání problémů, vztahů, trávení času, vztah k tělu…?

pintopinterest

Moje priority to změnilo celkem razantně. Během chvilky jsem měla naprosto přesně vydefinovaný, kvůli čemu brečet, že už to nikdy nestihnu… nemám ve zvyku něčeho litovat, ale tentokrát jsem litovala toho, že jsem si dost rychle neplnila svoje sny. Otázka ” Co po mě zůstane…?” se mi od toho dne objevovala v mysli jako blikající neonovej poutač v temný uličce.

Když byste se teď ohlédli za svým životem, kdyby  právě teď měl skončit, budete se cítit naplnění a spokojení s tím, jak jste ho prožili a co za sebou zanecháte?

Další, co se hodně změnilo, jsou lidi kolem mě. Sdělila jsem to nejdřív jen pár lidem, o kterých jsem se přesvědčila, že to unesou. To jsem učinila mimo jiné taky proto, že na malým městě se všechno rychle rozkřikne a být ” ta s rakovinou” není úplně terno pro psychickou pohodu (a lítost taky není nic pro mě). Jak šel čas, šok odezníval, já to v sobě zpracovávala a sdělila jsem to více lidem. To, že v nouzi poznáš přítele, je bolestivě pravdivý. Jsou lidé, které znám i přes 20 let, pro které jsem tu vždy byla a kteří po tom, co se dověděli o mé nemoci, šlápli na zmizík, nebo se ani nezeptali, jak mi je, když jsem ležela v nemocnici. Jen koukali na fotky a dělali, že nejsou.  To, co teď píšu, nemyslím jako výčitku…tohle je těžká životní situace a určitě to není pro každýho. Ne každej má na to, tohle řešit. Je to pro něj moc depresivní. Neví, co na to říct. Neví si rady… Chápu to, nikdy jsem jim to nevyčetla, ale prostě to změnilo můj vztah k nim. A naopak někteří, od kterých bych to ani nečekala, mě hodně překvapili. Jich si za to budu cenit po zbytek života. Děkuji všem, co tu pro mě byli v těch nejtěžších chvílích.

Jste přesvědčeni o tom, že se obklopujete lidmi, kteří by se za vás skutečně postavili v případě nouze a byli vám oporou?

pintopinterest

Jiný rozměr dostal taky můj vztah k tělu. Za 6 měsíců jsem zhubla 10kilo. Ne kvůli kráse, ale kvůli sobě, kvůli zdraví. On člověk rozumově ví, že by neměl dělat tohle a támhleto, že by neměl kouřit, protože může dostat rakovinu, cpát se nezdravým jídlem, protože může onemocnět cukrovkou, že by měl víc spát a méně pracovat…apod. Jenže tyhle pravdy a moudra dostanou úplně jiný rozměr, když se pak něco stane. Je to pocit, jako kdyby to v hlavě secvaklo, jako lusknutí prstu, nebo jako když někdo škrtne zápalkou ve tmě…tak jasný se to najednou zdá. Najednou se něco, co zůstávalo na poli vědomosti, zvnitřní. Realita se změní. Je to najednou tvá realita. Netýká se to někoho cizího.

Děje se to, ale ne mně.. mně se to stát nemůže, protože…

…ale může. A pak nastanou otázky, na který není odpověď, jako ” Proč já?!”. Člověk v tom hledá smysl, příčinu, důvod. Vyčítá si. Chtěl by měnit předchozí rozhodnutí.

Za mou nemoc nemůže životní styl, ale stejně…už nechci trávit 18 hodin denně prací. Chci spát. Chci jíst kvalitní jídlo, který mi bude vyživovat tělo. Chci relaxovat. Chci se hýbat a cvičit. Abych byla zdravá…abych mohla žít…abych byla šťastná…

Co vás činí šťastnými? Co děláte pro své štěstí?

Díky nastalé situaci a také díky psychoterapeutickému výcviku, který v současnosti absolvuji, jsem pochopila ještě jednu důležitou věc.

Jak přistupovat k někomu, kdo něco takového prožívá.

Možná to bude mít někdo jinak, ale za sebe mohu říct, že nepomáhají věty typu ” To bude dobrý.” Nejen, že je z toho cítit, že člověk neví, co na to říct, ale i nepochopení, nevcítění se do druhého, protože pro člověka, který se dozví, že umírá, to dobrý prostě není a v tu chvíli podle něj ani nebude. “Musíš být pozitivní! Tohle neříkej!” – opět pocit nepochopení, nevcítění se. Každý ví, že by měl být pozitivní, i ty další moudra, ale v jistou fázi to nejde. Měli bychom ctít právo člověka na jeho pocity a prožívání dané situace, dovolit mu projevit strach a v tu chvíli tady být pro něj. Nevymlouvat druhému jeho pocity a tvrdit, že jsou nesmyslné. Ve chvíli, kdy člověk cítí, že si může dovolit prožít své pocity naplno, že to někdo přijímá a skutečně vnímá, může dojít k úlevě. Pro mě byl nejdůležitější pocit, že tu pro mě někdo je, i když je mi nejhůř, že si můžu dovolit, aby mi bylo nejhůř a že to ten člověk unese (ovšem taky to neznamená někoho udržovat v depresi). Upřímně, s tímhle vám nikdo nepomůže, musíte se s tím poprat sami a to největší, co pro vás někdo může udělat, je být v tom s vámi a neříkat jak a co máte dělat.

pintopinterest

V létě, uprostřed svatební sezóny, jsem jela na dovolenou, což jsem neudělala 6let. V prosinci, uprostřed vánoční sezóny, jsem jela do Salzburgu. Raduju se z maličkostí, koupila jsem si letos nové ozdoby na stromeček za 10 tisíc a vždy, když se na něj podívám, se usmívám. Miluju knihy, tak jsem začala zas hodně číst. Já už prostě potřebuju dělat vše jen tak, abych byla já sama šťastná. Přeju si mít naplněný život a strávit ho s těmi, které miluju. Je mi jedno, co si o mě kdo myslí. Vše ostatní je totiž nedůležitý. Možná ne všechno si člověk může splnit, ale myslím, že je třeba ze života vytěžit maximum.

Nakonec, po mnoha vyšetřeních a velké břišní operaci, se s jistotou zjistilo, že to rakovina není. Operoval mě MUDr. Drahoňovský v ÚPMD Podolí. Dodal mi pocit bezpečí a jistoty, že se o mě postará. Po všech doktorech, co nevěděli, co se mnou, se mě okamžitě ujal a operoval mě s tím nejlepším výsledkem. Nikdy na něj nedám dopustit. Je to člověk na pravém místě.

Děkuji.

pintopinterest

Letos jsem od života dostala jednu z největších lekcí, jakou jsem mohla dostat a jsem za ní neskonale vděčná.

Přeji všem z celého srdce mnoho zdraví, úspěchů, lásky a splněných přání v roce 2018.

Jana

 ♥

NAPSATEMAIL sdílet naFacebook Tweet naTwitter sdílet napinterest posunoutnahoru